Na dnešek jsem měla naplánovaný obsah na sociální sítě - na Instagram, Facebook i TikTok.
Vzhledem k včerejší tragické události, která otřásla naší společností, jsem se rozhodla jej nepublikovat.
Včera, ve čtvrtek 21. prosince, těsně před Vánoci, na filozofické fakultě v Praze útočník zastřelil několik (mnoho) lidí, mnoho jich také zranil. Poškozených bude zdaleka více lidí...ti kteří toto trauma prožili. Pozůstalí...
Celá tragédie na mě plnou vahou dolehla až dneska. Vzalo mě to víc než jsem čekala. A nebyla jsem jediná.
Na h*vno jsem spala. Moje podvědomí se k tragédii stále vracelo. Měla jsem divoké sny, ve kterých jsem bojovala o své nejbližší. Utíkali jsme a skrývali se.
Celý den jsem se k tomu musela ve své mysli vracet a to jsem na sociální sítě raději cíleně nelezla. Tedy ano, ráno. Chyba. Některými médii (hyeny v akci) a reakcemi některých lidí jsem byla zhnusená.
Potřebovala jsem si od toho odpočinout.
Přeplánovala jsem dnešní příspěvek. Najednou mi přišlo nemístné sdílet fotky jedné rodiny, kterou jsem fotila. Vysmáté děti i rodiče. Ne teď. Pociťovala jsem, že takto to bude lepší. Alespon pro dnešek.
Chtěla jsem nějak vyjádřit svou soustrast i to, že mi to není jedno. Týká se to nás všech.
Víte, jsem máma dvou malých dětí a píchla mě u srdce představa, že by se toto mohlo stát i jim. Soucítím s pozůstalými a nedovedu si ani představit, čím musejí procházet.
Ti, kteří v minulosti tragicky přišli o milovaného člověka, si tu bolest bohužel představit (z části) dovedou. Tragické události vždycky dokážou otevírat staré rány. Vrátí se to.
Moc myslím na všechny, kterých se to (jakkoliv) dotklo.
Přemýšlela jsem zda a jak se k tomu vyjádřit. (Vím, že nemusím.)
Abych tento článek uzavřela, chtěla jsem jen říct - my ostatní, kterých se to netýká tak bytostně - pojďme si z této tragédie odnést alespoň to, že k sobě navzájem budeme ohleduplní. Že nebudeme k ostatním lhostejní.
A že budeme vděční, protože vše, co máme není ani zdaleka samozřejmostí.
